Libín-S Prachatice přijal nabídku Folklorního sdružení České republiky a chystá se na účast na mezinárodním folklorním festivalu International FolkFest Murfreesboro ve státě Tennessee v USA.

FolkFest Murfreesboro se koná ve dnech 10.-17. června 2012. Přijedou na něj soubory Ballet "LES FONDS BLANCS" z francouzského Martiniku, La Compagnie Folklorique Fanny Thibout et les Tiesses di Hoye z Belgie, Stodltaunza Althoflein a Stallberg Musikanten z Rakouska, český Libín-S Prachatice a domácí Cripple Creek Cloggers.

Organizátoři slibují, že týden FolkFestu Merfreesboro bude týdnem vzrušení a poznávání. Po celý týden budou účastnické soubory vystupovat nejen na festivalovém pódiu, ale i ve školách, pro mládež i seniory, hrát, zpívat a tancovat se bude i v klubech.

(Aktualizace 15.01.2012, 21:19)

Stejně jako každým rokem již po staletí se i letos v předvečer svátku Svatých třech králů konaly ve vesnicích a městech kolem jezera Traunsee v hornorakouské solné komoře velké lidové slavnosti Běh zvonkařů / Glöcklerlauf. V nastávající poslední "divoké" noci končí moc zlých duchů. Bíle odění muži sbíhají z temna divokých hor, na hlavách jim svítí obrovské svítící čepice, do dálky je slyšet kravské zvonce.

Běh zvonkařů jako lidový zvyk vzniknul před mnoha staletími z pohanských tradic. Původ názvu "zvonkaři / Glöckler" sice napovídá, že se jedná o cosi se zvonci - zvon se řekne německy Glocke. Ve skutečnosti je však původ ne ve slově Glocke, zvon, zvonec, ale ve staroněmeckém klocken, německy klopfen, klepat. Nevychází tedy z hlučných zvyků jako jsou krampusové a perchty či masopustní zvyky. Šlo o zvyk chodit dům od domu, od dveří ke dveřím, na které se klepalo, během večerů či nocí "klepání".

Do dnešní podoby se vyvinul v kolem roku 1850 v Ebensee na jižním okraji jezera Traunsee v hornorakouské Solné komoře za poněkud zvláštních okolností.

V Ebensee již od středověku vařila sůl. Solanka se dopravovala dřevěným potrubí i ze vzdálených míst, např. z více než 40 km vzdáleného Hallstattu. Pánvím se solankou dával teplo oheň živený dřevem z okolních lesů. Těžbou a dopravou dřeva se živila více tisícovka obyvatel Ebensee. Začátkem padesátých let 19. století došlo k obrovské změně. Salina přestala topit dřívím a sůl se začala vařit teplem z hnědého uhlí. Pro prosté lidi z Ebensee to byla fatální změna. Více než dvě třetiny, tedy devět stovek dělníků, přišlo okamžitě o práci, rodiny zůstaly bez příjmů. Začala se šířit bída. Mnohým nezbylo nic jiného, než jít žebrotou.

Někteří nechtěli chodit jen tak dům od domu a prosit o něco drobného. "Ty mi dáš něco k jídlu, já ti udělám divadlo!", to bylo motto obnovovaného zvyku z dávných pohanských dob.

Chlapi vzali obalový karton, používaný v salinách, vysekali či vyřezali do kartonu ornamenty a různé vzory, kterými za tmy prosvítaly hořící svíce, a jednoduché svítící krabice si nasadili na hlavy jako jednoduché velké čepice. Oblečeni byli stejně jako do práce, v salinách i v dolech se na ochranu proti soli nosily bílé pracovní oděvy. Tak chlapi vyráželi na "žebrotu". Postupně, aby na sebe upozornili, si začali připevňovat na opasek kravské zvonce. Chlapi před každým domem běhali v kruzích, oválech a osmičkách stejně, jako to bylo zvykem v dávných pohanských dobách. Z jednoduchých krabic ozdobených vyřezávanými vzory a ornamenty se během let staly svítící čepice, spíše obří lampiony nošené na hlavě, různých tvarů, barev. Každý z běžců míval v ruce lískovou pastýřskou hůl, na opasku měl připevněný kravský zvonec - ani pastýřská hůl ani zvonce nebyly uprostřed zimy potřeba, krávy budou moci na pastvu až na jaře.

Z běhu nuzných mužů za žebrotou se stal v Ebensee organizovaný běh zvonkařů až v devadesátých letech 19. století. Na jižním konci jezera Traunsee se rozšířil na počátku 20. století, v každé z obcí Ebensee, Oberlangbath, Unterlangbath, Roith, Rindbach, Langwies a dalších byla alespoň jedna skupina, tzv. Pass. Brzy se z jižního okraje jezera Traunsee rozšířil zvyk i do dalších oblastí - do oblasti vnitřní Solné komory (okolí Lázní Išl / Bad Ischl, Bad Goisern, Hallstatt), později na severní břehy Traunsee (Traunkirchen, Altmünster, Gmunden), konečně do obcí u jezer Attersee a Wolfgangsee, do solnohradského Flachau, ale také do štýrského údolí řeky Enns (Gröbming/Gesäuse, Trieben).

V současnosti se běhy zvonkařů konají v těchto obcích: Altmünster, Bad Goisern, Lázně Išl (Bad Ischl), Ebensee, Gmunden, Gröbming, Obertraun, Laakirchen, Kirchham, Lauffen, Ohlsdorf, Pinsdorf, Solnohrad / Salzburg, Sankt Gilgen, Sankt Wolfgang, Scharnstein /Almtal, Schörfling am Attersee, Stainach, Strobl, Thalgau, Traunkirchen, Trieben, Unterach am Attersee, Vorchdorf, Wildalpen.

Svítící čepice
Svítící čepice má dřevěnou laťovou kostru, na které je připevněn karton s vyřezanými vzory a ornamenty a potažený průsvitným papírem, případně papírový pomalovaný potah. Do základu konstrukce kostry svítící čepice bývá zabudována přilba nebo klobouk, aby bylo možné nést čepice na hlavě a držadla, aby bylo možné udržovat její rovnováhu. Uvnitř svítící čepice je kontrukce k upevnění svíček. Aby bylo možno svíce nasadit a zapálit je třeba, aby konstrukci svítící čepice otevřít.

Průběh běhu zvonkařů
Bíle oblečení muži (v současnosti je možné mezi zvonkaři výjimečně vidět ženy či dívky) nesou až 3 metry dlouhé a až 2 metry vysoké svítící čepice těžké až 15 kg. Svítící čepice mají tvar jednoduché pyramidy, slunce, půlměsíce, koruny nebo hvězdy. Boční plochy čepic bývají v některých obcích ozdobeny různými symboly, ornamenty, obrazy. Často jsou na svítících čepicích symboly obce či osady, církevní symboly, jsou na nich témata různých řemesel či spolků.

Každý zvonkař na opasku nese jeden či více kravských zvonců, mnohdy velmi velkých a těžkých, zvonce se za chůze rozeznívají.

Zvonkaři jsou organizováni ve skupinách, tzv. passech, které mají až 20 - 30 členů. Každý pass má svého předběžce, ten mívá začerněný obličej, v ruce má pastýřskou hůl, který dává pokyny svému passu.

Passy se obvykle scházejí v pozdním odpoledni či navečer v jednotlivých osadách, jiné se scházejí v centru obce, a jdou potom dům od domu, před domy běhají nejprve v kruzích, oválech či osmičkách, které jsou symbolem nekonečnosti. V rytmickém běhu a tanci mají být odehnáni zlí duchové, naopak dobří duchové mají být probuzeni, aby přiměli obilí pod sněhem k růstu. Při běhu se rozeznívají kravské zvonce pověšené vzadu na opasku. Před domem jsou zvonkaři pohoštěni, dostanou občerstvení, čaj, punč, případně svařené víno či něco ostřejšího, také něco k jídlu, často "zvonkařské" koblihy. Zvonkaři pořádají také finanční sbírku, vybrané peníze se poskytují na dobročinné účely.

Večer se všechny pasy setkávají v centru obce, kde pak zvonkaři zpívají tradiční písně, mnohdy několik set let staré. Je to tak například v Gmundenu, Traunkirchenu a Altmünsteru.

Organizace běhu zvonkařů se ujímají v obcích různé spolky, například v Gmundenu je to tělovýchovný spolek, v Traunkirchenu spolek lyžařů v Altmünsteru Krojový spolek a Skupina zvonkařů.

Letošní běh zvonkařů ovlivnilo mimořádně nepříznivé počasí. Nejenže chyběl sníh, ale hlavně foukal velmi silný vítr a pršelo, spíš by se dalo říct, lilo. V některých obcích byl běh zvonkařů zcela zrušen, například v Traunkirchenu, kde původně mělo na prostranství proti hotelu Annerlhof přiběhnout 12 pasů s celkem zhruba 150 zvonkaři, jinde byl program upraven, tak to bylo například v Altmünsteru.

Právě do Altmünsteru vyrazila v podvečer před Třemi králi malá skupinka z folklorního souboru Libín-S Prachatice. Zdaleka tu nejsou poprvé, před časem se vedoucí souboru a vypravěčka pohádek Helena Svobodová zapojila neplánovaně do programu, když vyprávěla společně s Helmutem Wittmannem, který sem byl pozván, pohádky v češtině a v hornorakouštině (jinak asi nelze nazvat tohle nářečí, které má často k němčině dost daleko).

Program tam začíná pravidelně u starobylého domu Eggerhaus, první připomínka o jeho existenci je z roku 1504. V současnosti je Eggerhaus menším kulturním centrem a zázemím pro činnost řady spolků.

V 16 hodin 16 minut začal program ve stodole domu. Podél jedné dlouhé stěny stodoly jsou rozestaveny stánky - prodávají se punč, svařené víno, koblihy, chleba se sádlem. V čele na pódiu hraje dechovka.

Najednou se otevírají vrata a z hustého deště venku přicházejí svatí tři králové s doprovodem učenců a s pážaty. Důstojně se zdraví s hosty ve stodole, muzika uvolňuje královskému průvodu místo na pódiu. Na pokyn jednoho z černých učenců se králové i učenci dávají do zpěvu, jednotliví králové i ten fousáč v turbanu, který nesl před králi hvězdu betlémskou se ve zpěvu představují - "Já jsem Kašpar, já Melichar, já Baltazar...". Sbor králů a učenců zpívá pak tříkrálovské koledy. Je slyšet, jak na střechu buší déšť, chvílemi zazní hrom. Bouřka na začátku ledna!

Králové s doprovodem odešli, na jejich místo přicházejí andělé, spíš andílci, altmünsterské děti, opět s koledami.

Během zpěvu se ve stodole objevili dva chlapíci v bílém. "Budou tady letos zvonkaři?", ptali jsme se. "Ano, budou tady asi za deset minut, přijdou dovnitř!", zněla odpověď. Vyrazil jsem do deště s fotoaparátem. Ochladilo se, padá sníh s deštěm. Brrr!

Á, támhle jdou! Po okraji silnice kráčí smíšený pass zvonkařů, chlapi s velikánskými svítícími (zhasnutými) čepicemi, jedna nese letošní ročník, byla postavena právě pro letošní běh zvonkařů, za nimi mladíci s menšími, úplně na závěr kluci a děvčata s malými. Konečně jsou v suchu. Ve stodole složili zvonkaři velké čepice hned za vraty, ti s menšími a malými čepicemi jdou na pódium.

Pozměněný program uvádí Günter Gruber z altmünsterské skupiny zvonkařů. Malí zvonkaři jsou na pódiu, zpívají, jeden z nich hraje na harmoniku, ty dospělé je slyšet ze sálu stodoly.

Folklorní sdružení Libín-S Prachatice je nositelem projektu Šumavský folklorní festival Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu. Součástí festivalu jsou folklorní setkání, setkání s pohádkami z obou stran Šumavy, setkání s lidovými řemesly a se šumavskými povoláními, setkání s plavením dříví i setkání s modlitbou při mši svaté na břehu plavebního kanálu - návrat ke tradicím, k lidovým zvykům z obou stran Šumavy - z jižních Čech, Horních Rakous i Bavorska. Běh zvonkařů a s tím spojené slavnosti jsou právě tím, co by Libín-S chtěl k plavebnímu kanálu přivést.

Jen co Günter Gruber sestoupil z pódia, už jsem byl u něj. Představil jsem náš projekt a přednesl pozvání: "Běh zvonkařů je mimořádným hornorakouským zvykem, je navržen k zápisu na rakouský seznam kulturního dědictví, proto bychom jej přivedli k plavebnímu kanálu... Zveme Vás na zahájení plavební sezóny, program upravíme tak, aby zvonkaři byli v předvečer vidět vlastního zahájení, druhý den připravíme výstavu svítících čepic..."

Samozřejmě, nemohl jsem očekávat okamžitě kladnou odpověď, okamžitá reakce zcela jistě nebyla negativní, spíše nadějná. Očekáváme, že na Šumavu přijede ze Solné komory jeden pass zvonkařů - chlapi, mládež a děti se svými čepicemi, celkem zhruba 15 osob s doprovodem.

Jestliže vše dopadne podle našich představ, uvidíme a uslyšíme zvonkaře z Altmünsteru v pátek 18. května večer, v sobotu 19. května dopoledne otevřeme výstavu svítících čepic ve stodole Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava na Jeleních Vrších.

My se vydáváme na jižní konec jezera Traunsee - do Ebensee. Za hustého deště prochází za znění kravských zvonců asi 30 passů zvonkařů, celkem asi tři stovky mužů.

Některé ze svítících čepic jsou opravdu obrovské. Chlapi nosí na hlavách čepice dlouhé možná tři metry, někdy asi dva metry vysoké, mnohé mají velmi komplikované tvary. Na bocích jsou vidět symboly řemesel, církevní symboly, obrázky z pohádek.

Jsme už celí promáčení, loučíme se se zvonkaři i krajem kolem jezera Traunsee, jedeme zase na Šumavu. Snad budeme moci přivítat v květnu zvonkaře u nás.

(Aktualizace 08.01.2012, 22:15)

Design © VOJTa Herout, 2003-2012

Text © Hynek Hladík, 2003-2012